Ač tisíc námitek rozum mi jasně dává,

tomu, co cítím k ní, bránit se možné není.

Jsem vděčný osudu, že ve mně vyvolává

záplavu něžnosti, co v lepšího mě mění.

Trpěl jsem únavou a ovládal mě pocit,

že srdce znavené v prázdnotě tiše pluje.

Pak jsem se probudil uprostřed temné noci,

a v očích slzy měl nad tím, že existuje.

Přestože duši mou jen tak nic nerozdrtí,

kvůli ní často jsem na kousky rozervaný.

Tak moc ji miluji, až dotýkám se smrti

ze strany života i od věčnosti brány.

Zůstane navěky už jako rána živá...

Vždy láska poslední tou nejsilnější bývá.