V odlehlém horském doupěti, v jeskyni plné stínů,

přebýval osamělý vlk, životem unaven.

Když jarní světlo sluneční dopadlo na krajinu,

tak záře jeho paprsků ho vylákala ven.

Zatoužil znovu, naposled, na jednu pouť se vydat,

na chvíli být zas mládětem, k obzoru utíkat,

stejně jak předtím v životě smutek a touhu střídat,

to jasné slunce dohonit a potom se v něm hřát.

Oči, co vše už viděly, znovu se rozsvítily,

v poledne stěží klopýtal, přesto chtěl běžet dál.

Ještě se párkrát rozběhl a pak mu došly síly,

s pocitem krásné marnosti svůj osud přijímal.

Na konci dne pak s pohledem upřeným do červánků

starý vlk tiše upadl do posledního spánku.