Jak procházíme světem, v nárazech vše se mění,

přesto některé ztráty člověka zaskočí.

Poznal jsem tolik lidí a spousta z nich už není,

nemůžu s nimi mluvit, hledět jim do očí.

Kamarád z osmé třídy, dívka z beskydské vísky,

soused, co pro mě vždycky pomocnou ruku měl,

má babička, můj táta, každý, kdo byl mi blízký...

Nic tady nezůstalo z jejich duší a těl.

Život je cesta dlouhá, která nevede nikam,

na konci smrt mě čeká, já se jí nebojím.

Jména, co dřív jsem znával, občas si v duchu říkám,

a na závěr k nim tiše to svoje připojím.

Ač vzal jim osud tváře, přikryl je věčnou tmou,

vím, že tu kdysi byli, vím, že tu dále jsou...