V samém srdci Mrchoviny, v bezejmenném údolí,

naplněné kalnou vodou jezírko se rozkládá.

Živou duši nenajdeš tam v celém širém okolí,

na hladině denně leknín rozkvétá a uvadá.

Na dně vody neprůhledné truchlivý tvor domov má,

napůl člověk, napůl ryba, studenou má v žilách krev.

Vždy, když na břeh vyškrábe se, rozhostí se kolem tma,

pak do té tmy rozléhá se bezútěšný tklivý zpěv.

Je to píseň zatracence, který smysl postrádá.

Každou sloku, která zazní, střídá jeho hrůzný skřek.

I slunce, když uslyší ho, tak raději zapadá…

Zahlédneš-li jeho obrys, dej se radši na útěk.

Tolik děsu, tolik žalu tvoje srdce nezvládne,

záhy smutkem nebo strachem na prach se ti rozpadne.