Divoké hory, černý les, kraj, který v sobě hrůzu tají,

smrt všude je tu přítomná a může přijít odkudkoli.

Skutečností se stávají špatné sny, co se v noci zdají,

těžko se odtud dostává, když každý krok tvé tělo bolí.

Děsivý svět se ukrývá v místech, kam slunce nezasvítí,

kdo rozum má, tak raději obloukem velkým ten kraj míjí.

Žijí zde divní tvorové, a jestli z nich tě někdo chytí,

zpátky víc už se nevrátíš, tvé kosti v temných koutech shnijí.

Zabloudíš-li a uvidíš světlo před sebou na chvilenku,

úlevu malou pocítíš v domnění, že znáš cestu domů.

Pak se svobodným nádechem, když už si myslíš, že jsi venku,

zjistíš, že je to pouze past, dojdeš ke svému bodu zlomu.

Je mnoho tvorů v Mrchovině, kteří spřádají svoje sítě,

tak dovnitř vstup a vyber si z nich, kdo o tvůj život připraví tě.

Zanechte veškeré hlasité projevy,

držte se v odstupu, nechoďte blíže.

Pokud vás pohledem pátravým objeví,

stvůry a stvůrové prorazí mříže.

Tráví čas zavření v jeskyni pod skálou,

krutí a hladoví stále jsou, zdá se.

V duších svých chovají posedlost trvalou,

chtějí si pochutnat na lidském mase.

Jestliže z jeskyně na vzduch se dostanou,

tak dají naplno průchod své zlosti.

Ostrými drápy vás promění v sekanou,

snědí vás zaživa, oberou kosti.

Dříve či později zbydou jen stíny

z těch, kteří vstoupili do Mrchoviny.

Těžko přesně rozeznáš, kdy se k tobě přibližuje,

v temném lese kolem tebe mezi stíny další stín.,

K nedýchání zhoustne vzduch, zazní hrom a náhle tu je

jezdec z hlubin nejčernějších, hniloby a smrti syn.

Ve tváři má věčnou tmu, v pohledu se propast skrývá,

chybí mu i bělma očí, zírá mu z nich prázdnota,

přesto však se na tebe ze samého pekla dívá,

je to posel světa kostí, posmrtného života.

Jeho koni od kopyt černý asfalt odkapává,

když projíždí Mrchovinou, víří za ním těžký prach.

Stopa, kterou zanechá, zbarvuje se do krvava,

všechno změní v mrtvou zemi, než se opět ztratí v tmách.

Jakmile tě zpozoruje, nelítostně přikluše,

až projede skrze tebe, zjistíš, že jsi bez duše.

Nevstupuj do hloubi lesa, pokud je ti život milý,

nedáš-li si přesto říci, tak vstříc jisté smrti jdeš.

Občas se tam objevují křehké sněhovlasé víly,

když jim vlasy začneš čechrat, k jejich hlavě přimrzneš.

Mají tváře lidských dívek, chodí často obnaženy,

nepropadni jejich kráse, skrývá se v ní věčný chlad.

Ve tvých očích okouzlených vypadají jako ženy,

dlouze na ně zahledíš se, pak to vezme rychlý spád.

Přijdou k tobě, obklopí tě, upřou na tebe své oči,

hned se do nich zamiluješ, budeš je chtít pohladit.

Nejdřív něžně usmějí se, potom rychle zaútočí,

kostku ledu v okamžiku ze srdce pak budeš mít.

Teplo z tvého těla zmizí, potrvá to vteřin pár,

zařadíš se k těm, co zničil půvab, který nosí zmar.

První pohled budí dojem, že je to muž obyčejný,

tvoje mysl uklidní se, v tom se náhle něco změní:

za tebou pak objeví se další člověk zcela stejný,

tatáž tvář a tytéž oči, jenom v ženském provedení.

Stojíš v pasti mezi nimi, nad tebou se duha klene,

vysoká tak jako nebe, jako jejich duše tmavá.

Na koncích té duhy spatříš dvě bytosti propojené,

každá z nich na tebe hledí, pohledem tě probodává.

Spojeni i rozděleni stále jednu bytost tvoří,

chvíli o nich nemáš zdání, pak máš pocit, že jsou všude.

Rozhlížíš se plný strachu, zda se někde nevynoří,

za zády ti nebezpečí vždy nějaké číhat bude.

Potkáš-li je, tak jsi ztracen, i když ti to nedochází,

muž na tebe usměje se, žena do zad nůž ti vrazí.

Nejprve je nenápadný a ty o něm vůbec nevíš,

v hlavě se ti uvelebí, vloupá se ti do mozku.

Ani když se soustřeďuješ, tak ho v sobě neobjevíš,

než po letech působení promění tě na trosku.

Bude ti to dlouho trvat, než si plně uvědomíš,

že máš dravce uvnitř sebe, který má svůj vlastní hlas.

I když chvíli odoláváš, hůl nad sebou stejně zlomíš,

jeho slovům šeptajícím vydaný jsi napospas.

Ke hříchům a nepravostem nabádat tě bude denně,

donutí tě ubližovat, loupit, lhát a podvádět.

V podvědomí zůstane ti vlastního já stále méně,

do hlíny tvé osobnosti zasadí svůj temný svět.

Navždy už ti bude vládnout nad duší i nad tělem,

zbavit se ho můžeš pouze z revolveru výstřelem.

Tou úzkou letní stezkou vydat se není zdrávo,

jen těžko někdo dojde na konec téhle túry.

Půda se začne vlnit, jak vlevo, tak i vpravo,

na povrch vylézají maličké kreatury.

Na pařezy se sápou jak na popravčí špalek,

vystaví šeru lesa rozbité drobné tělo.

Jsou to duchové dětí, zabitých během válek,

kojenců opuštěných, na něž se zapomnělo.

Prožít si svoje štěstí neměli nikdy šanci,

přízraky jejich nyní v půdě lesní se svíjí.

Obtočí tvoje nohy ti malí vyhrabanci,

stáhnou tě k sobě dolů, do pekla, v kterém žijí.

Zpátky už žádná síla víckrát tě nevyprostí,

poznáš, jak chutná pocit ztracené budoucnosti.

V přítmí lesa pod větvemi starodávných jehličnanů

může se ti znenadání ošklivá věc přihodit.

Připlíží se k tobě tiše a zasáhne do tvých plánů

bytost velmi zlomyslná, která chce tě v moci mít.

Nejprve za svými zády zaslechneš chřestění kostí,

vzápětí ti chladné ruce obě oči zakryjí.

Přestaneš být rázem pánem bezprostřední budoucnosti,

od nynějška z cizí vůle cesta tvá se odvíjí.

Bez zábran a sebejistě bude ve tvé duši slídit,

podle chuti momentální udá vždy ten správný směr.

S hrůzou zjistíš, že už dále nemůžeš své kroky řídit,

vždycky půjdeš, kam chce ona, nedá ti víc na výběr.

Pochopíš, že na smrt kráčíš, nebudeš dál odpor klásti,

až s osudem smířeného povede tě do propasti.

Ve spisech zaprášených prastarý mýtus líčí,

že když tě v Mrchovině zastihne svítání,

nad korunami stromů náhle se netvor vztyčí

a holí v obří dlani oblaka rozhání.

Vztek plane v jeho očích, když trhá ranní nebe,

a každý jeho pohyb celý kraj pocítí.

Připraví pro den nový temný svět kolem sebe,

někdy i slunce skolí, ono pak nesvítí.

Zavede-li tě cesta k jeho skalnímu bytu,

budeš-li míti štěstí, možná tě pohostí

bílou nebeskou kaší, čajem ze slunce svitu,

poté, co nad krajinou oblohu vykostí.

Nečekej ale vlídnost, čeká tě spíše zrada,

až netvor máchne holí a rozpůlí ti záda.

V samém srdci Mrchoviny, v bezejmenném údolí,

naplněné kalnou vodou jezírko se rozkládá.

Živou duši nenajdeš tam v celém širém okolí,

na hladině denně leknín rozkvétá a uvadá.

Na dně vody neprůhledné truchlivý tvor domov má,

napůl člověk, napůl ryba, studenou má v žilách krev.

Vždy, když na břeh vyškrábe se, rozhostí se kolem tma,

pak do té tmy rozléhá se bezútěšný tklivý zpěv.

Je to píseň zatracence, který smysl postrádá.

Každou sloku, která zazní, střídá jeho hrůzný skřek.

I slunce, když uslyší ho, tak raději zapadá…

Zahlédneš-li jeho obrys, dej se radši na útěk.

Tolik děsu, tolik žalu tvoje srdce nezvládne,

záhy smutkem nebo strachem na prach se ti rozpadne.

Jedné z postav Mrchoviny nemusíš se vůbec báti,

podráždí ti nanejvýše estetické cítění.

Pravidelně každý večer svoje bytí rázně zkrátí,

druhý den, když slunce vyjde, následuje vzkříšení.

Ve chvíli, kdy soumrak padne, podívá se na oblohu,

z jeho úst pak ozývá se dlouhé táhlé zavytí.

Požírat sám sebe začne, nejprve svou levou nohu,

postupně se celým tělem za hodinu nasytí.

Děsivý je pohled na to, jak po částech ten tvor mizí,

zbydou pouze lačná ústa, ve vzduchu se vznášejí.

Drsné torzo samožrouta přesto pole nevyklízí,

ráno, které potom přijde, dá mu novou naději.

Svoje tělo zpátky zvrátí a znovu ho sestaví,

bude čekat do večera, než mu zase vytráví...

Jisté místo v Mrchovině zlo i dobro v sobě nese,

představuje nebezpečí pro muže i pro ženy.

Nachází se přehluboko, až v tom nejtemnějším lese,

tam, kde roste osaměle strom s člověkem zkřížený.

Kdo nablízku ocitne se, najednou si uvědomí,

kolik touhy vyzařuje ten listnatý velikán.

Se svou duší napůl lidskou není jako jiné stromy,

probudí chuť v poutníkovi obejmout ho ze všech stran.

Kmen s podobou těla muže vášeň s něhou v sobě tají,

o city pod kůrou skryté nemá se s kým podělit.

Nikdy se však jeho listy pohlazení nedočkají,

obklopeny kostmi lidí budou o tom pouze snít.

Ti, kdo příliš přiblíží se, záhy hrůzu v očích mají:

větve stromu silou lásky každou bytost rozmačkají.

Největší má ze všech smůlu ten, kdo potká Požírače,

do cesty když postaví se, neprostupný jako hráz.

Vnitřnosti mu nepotrhá, bolestí ho nerozpláče,

neživí se těly lidí, lačně hltá jejich čas.

Dny jsou jeho přesnídávkou, roky jeho hlavním chodem,

uvnitř osob, jichž se zmocní, urychluje procesy.

Bude pro ně poslem zkázy, nežádoucím doprovodem,

drápy své na vnitřní budík nelítostně zavěsí.

Kdo se štěstím dostane se z Mrchoviny vyčerpaný,

neuvěří, kolik času venku zatím ubylo.

Pro mladíka, který možná míval kdysi velké plány,

po setkání s Požíračem všechno náhle skončilo.

Vyjde jako seschlý stařík, co je na smrt připraven,

do světa, v němž odehrál se maximálně jeden den.

Ve chvíli, kdy ho pozoruješ, pokusí se tě ihned zmásti,

jeho nestálá existence vyvolá v tobě paniku.

Celého nikdy nespatříš ho, pokaždé je tu jenom zčásti,

tím, jak se znovu stále ztrácí, útočí na tvou psychiku.

Jdeš po louce a strneš v šoku, ve vzduchu hlava jen tak visí,

jindy zas noha osamělá kopne tě náhle do břicha.

Před sebou vidíš zčistajasna, jak s větvemi se prsty mísí,

někdy se zjeví téměř celý, zakřičí a pryč pospíchá.

Mohl bys před ním zavřít oči, ničemu to však nezabrání,

doteky jeho nečekané budou tě držet v napětí.

Zpocené čelo olízne ti lepkavý jazyk znenadání,

studené ruce zajedou ti do vlasů prudce vzápětí.

Čeká tě pouze paranoia, nejistoty se nezbavíš,

víckrát už totiž neuhlídáš, zda Zmizelec je dál či blíž.

V Mrchovině jsou jezera, kam není radno vstupovat,

od smrti by tě dělila hranice velmi tenká.

Ač klidně to tam vypadá, na první dojem nesmíš dát,

kousek pod čarou ponoru kraluje Vodoměnka.

Má v sobě schopnost ovládat skupenství vodní hladiny,

podléhá různým rozmarům a necítí se vinna,

když zruší momentální stav a vymění ho za jiný.

Z vody je náhle petrolej anebo kyselina.

Nedostaneš-li se včas ven, tak tělo se ti rozpustí...

Ještě horší však bývá den, kdy Vodoměnka šílí.

Promění vodu na beton, ten na břeh už tě nepustí,

jen zkamenělé otisky po tobě by tam zbyly.

Obcházej všechna jezera v uctivé vzdálenosti,

jinak v některém později poplavou tvoje kosti.

Mezi stromy vprostřed lesa, v jednom koutě Mrchoviny,

v místě, kde bys nenalezl ani stopu života,

tam, kam slunce nepronikne a kde jsou jen věčné stíny,

nachází se dobře skrytá strašná jáma Dávnota.

Vytvořil ji tu Pán času, minulost v ní zuby cení,

stačí krok a už tě čeká pád dlouhý a pomalý.

Není třeba obávat se, že v ní skončíš v osamění,

na dně leží kosti lidí, kteří sebe zklamali.

Je to místo tvojí zkázy, ven se nikdy nedostaneš,

ať už skočíš dobrovolně či tam spadneš náhodou.

Může potom přihodit se, že na chvíli ještě vstaneš,

ačkoliv smrt okamžitá byla by spíš výhodou.

V jámě navždy polapený marně budeš hledat spásu,

při svém dlouhém umírání uslyšíš plynutí času.

Nezemřel a není živý, bloudí mezi dvěma světy,

tělo sice rozkládá se, duše ho však ovládá.

Došlo k tomu nadělení už před mnoha, mnoha lety,

v Mrchovině zjevuje se vždy, když slunce zapadá.

Zůstaly mu lidské rysy, ač mu téměř shnily kosti,

napůl člověk, napůl přízrak, napůl pravda, napůl lež.

Jeho zjev je neúprosným zrcadlem tvé budoucnosti,

předvádí ti proces hnití, jak ho jednou prožiješ.

Neútočí, neublíží, pouze tvrdě připomene,

že před smrtí neutečeš, ta jen v tobě vyčkává.

Rozklad buněk nenávratně změní cenné na bezcenné,

nad láskou i nad nadějí zkáza vždycky vyhrává.

Vidíš ho, jak mizí v dáli, pocit zmaru v mysli máš,

začneš cítit uvnitř těla, že se také rozkládáš...

Kdo zaslechne dupot zdáli, jehož zvuk se kvapem blíží,

okamžitě zastaví se, po těle ho zamrazí.

Po chviličce nejistoty divný tvor mu cestu zkříží,

to stonožka psychonožka pro svou oběť přichází.

Poutníka se hrůza zmocní, je to bytost obrovitá,

proti níž si bezvýznamný a zbytečný připadá.

Bojovat se nepokouší, ví, že to hned od ní schytá,

jako kytka v žáru slunce jeho ego uvadá.

S každým dalším zadupnutím ztrácí oběť vnitřní cenu,

jak z přehrady protržené síla z duše vytéká.

Postihne to bez rozdílu stejně muže jako ženu,

vytratí se nenávratně, co z nich dělá člověka.

Fyzicky tě nenapadne, nedotkne se ti těla,

pouhou svojí existencí jen stín z tebe udělá.

Dvě bytosti nenápadné připraví ti konec v mžiku,

nebude to trvat dlouho, postačí jim k tomu chvilka.

Použijí tvoje tělo jak tahací harmoniku,

výstižná dost mají jména: Tísnivec a Roztažilka.

Pěkně si tě vychutnají, svoji oběť rádi trápí,

na člověčím křehkém těle chtějí vždycky všechno zkusit.

Jako první obejme tě Tísnivec pevnými drápy,

ocitneš se ve svěráku a začneš se těžce dusit.

Následně pak Roztažilka popadne tě za tvé paže,

bude tahat velkou silou, málem ti je vymkne z kloubů.

Určitý tvar ponechá ti, úplně tě nevymaže,

než člověka budeš spíše připomínat lidskou houbu.

Záleží už jenom na nich, jak svoje síly vyváží:

jestli skončíš slisovaný či bez rukou a paží...

Je to zvíře obyčejné, velikosti vcelku malé,

ještěr, který budí zdání, že ho můžeš pohladit.

Jestliže však zahlédneš ho, drž se od něj radši dále,

spatří-li tě, hrozné věci vzápětí se budou dít.

Pomaličku zvedne hlavu, podívá se na oblaka,

zasyčí a z nebe padá tisíc různých věcí snad,

žiletky a velké hřeby i závaží všelijaká,

a ty před tím zvláštním deštěm nemáš se kam uschovat.

Na tebe se shora valí ostré věci stále nové,

a s tím, jak déšť zesiluje, čím dál více krvácíš.

Nepomohlo by ti ani mít brnění ocelové,

za pár minut nenávratně soudržnost svou poztrácíš.

Poté, co tvé části těla příval z nebe rozhází,

ještěr Deštěr do své nory spokojeně odchází.

Můžeš být chrabrým hrdinou, netvorům všem se postavíš,

bitvu marnou však povedeš proti něčemu bez hranic.

Ocitne se hned u tebe, ať budeš dále nebo blíž,

nikam se před ním neschováš, když napadne tě zvíře Nic.

Ačkoliv ty ho nevidíš, svůj zrak na tebe zaměří,

prázdný pohled tě prozkoumá, tvou existenci zpochybní.

Změníš se rychle ve tvora, který si vůbec nevěří,

tělo přestane poslouchat, v posvátné hrůze znehybní.

Hlavou ti budou probíhat nejšílenější představy,

v myšlenkách zvíře uvidíš na milióny způsobů.

Boj s nepřítelem bez tvaru zanedlouho tě unaví,

když nebude ti dopřáno zahlédnout jeho podobu.

Nenajdeš pak už nikde klid na žádném místě na Zemi,

budeš jen stále dokola bezmocně máchat pažemi.

Ztráta jistá a převratná čeká tě v jednom pohoří,

mezi skalami v soutěskách setkat se můžeš s drakem.

Smrt v očích, drsné šupiny, náhle se z šera vynoří

ohyzdné kruté stvoření s krvežíznivým zrakem.

Postaví se ti do cesty, tebe se zmocní zděšení,

čekáš, že půjde po tobě, v tom jsi však zcela mimo.

Nezahryzne se do masa, ačkoliv tlamu vycení,

má svoje vlastní způsoby, nenapadne tě přímo.

Jeho oči jak paprsky uvnitř tebe vše obrátí,

hlava se stočí dozadu, z rukou se nohy stanou.

Tvé osobnosti struktura od této chvíle neplatí,

zůstaneš směšnou bytostí podivně poskládanou.

Budeš už potom navždycky a bez možnosti změny

zmateně bloudit krajinou, naruby převrácený.

Když s večerem se začne stmívat a stovky stínů kolem jsou tu,

den do sebe se v křečích zhroutí a chlad padne na celý kraj,

záplava mušek vyrojí se postupně z nejtemnějších koutů,

ten drobný hmyz má zvláštní jméno, je to létavec mozkosaj.

Mušky se shluknou do formace, nalétat začnou do tvé hlavy,

jen otravné se trochu zdají a zdánlivě nic nehrozí.

Jakmile ale zaútočí, už není šance se jich zbavit,

dovnitř tvé lebky proniknou ti a způsobí tam erozi.

Nevynechají žádné místo, každou tvou buňku vysávají,

mozkovou kůru mají rády, rozžvýkají ji na kaši.

Tím pro tebe však neskončí to, když se pak do sytosti nají,

droboučké kousky tvého mozku po Mrchovině roznáší.

Zůstane z tebe obal pouhý, tvor, který už nic nevnímá,

Bez citů, bez snů, bez vzpomínek, jen tvář s prázdnýma očima.

Po noci zlé, nebezpečné, kdy jsi ve svou sílu věřil,

odvážně po Mrchovině budeš chodit časným ránem.

Nebude ti to nic platné, že jsi zatím všechno přežil,

nikam totiž neutečeš před neviditelným chřtánem.

Ubránit se nemáš šanci, tahle bytost dobře ví, že

můžeš čelit pouze tomu, co tvé oči jasně vidí.

Odkudkoliv z prázdna kolem různé části těla hryže,

netušíš, kde právě teď je, víš jenom, že poblíž slídí.

Na svém těle budeš vnímat zakousnutí stále nová,

marně zkoušíš odhadovat, kde bude stát v tvojí dráze.

Ve chvíli, kdy ochutná tě, touží kousat zas a znova,

chuť a vůně tvojí krve přivedou ho do extáze.

Chceš-li hrát si na hrdinu, mám pro tebe špatnou zprávu:

než ho stačíš vyzvat k boji, ukousne ti celou hlavu.

Bloudíš temnou krajinou, marně hledáš cestu ven

a máš výraz zoufalý ve své tváři bledé.

Dříve nebo později k bráně budeš přiveden,

je to cesta jediná, která odtud vede.

Pocítíš, že náhle je svoboda tvá na dosah,

pryč se nyní dostaneš třeba ve vteřině.

Nenajdeš-li odvahu překročit ten divný práh,

budeš navždy uvězněn v Černé Mrchovině.

Pokud tady zůstaneš, ztrácíš šance k přežití,

zástup divných kreatur stále zničit chce tě.

Projdi branou života, světlo se pak rozsvítí,

stačí krok a budeš zpět ve svém vlastním světě.

Zjistíš, až zas uvidíš město, lidi, domy,

že jsi právě unikl svému podvědomí.