Nezemřel a není živý, bloudí mezi dvěma světy,

tělo sice rozkládá se, duše ho však ovládá.

Došlo k tomu nadělení už před mnoha, mnoha lety,

v Mrchovině zjevuje se vždy, když slunce zapadá.

Zůstaly mu lidské rysy, ač mu téměř shnily kosti,

napůl člověk, napůl přízrak, napůl pravda, napůl lež.

Jeho zjev je neúprosným zrcadlem tvé budoucnosti,

předvádí ti proces hnití, jak ho jednou prožiješ.

Neútočí, neublíží, pouze tvrdě připomene,

že před smrtí neutečeš, ta jen v tobě vyčkává.

Rozklad buněk nenávratně změní cenné na bezcenné,

nad láskou i nad nadějí zkáza vždycky vyhrává.

Vidíš ho, jak mizí v dáli, pocit zmaru v mysli máš,

začneš cítit uvnitř těla, že se také rozkládáš...