V jedné zemi předaleké divná věc se odehrává,

i když jsem to slyšel stokrát, nemám pro to důkazy.

Zvláštní jev tam místo slunce vídá ten, kdo časně vstává,

každé ráno na obloze jiná žena vychází.

Její tvář pak přes den svítí, z nebe na svět usmívá se,

s úsvitem i se soumrakem lidé se jí uklání.

Bohyní je na pár hodin, předvede se v plné kráse,

než další tvář na obzoru zrodí nové svítání.

Možná jednou vypravím se hledat tu zem vybájenou,

s naději, že ráno vyjde ta dívka, o které sním.

Z očí slzy vytrysknou mi dojetím nad krásnou scénou,

tu, na které záleží mi, celý den pak uvidím.

Až se bude blížit večer, kleknu si tam do trávy,

pomodlím se k Stvořiteli, ať čas navždy zastaví...