Se známými držím svátky jen proto, že jsou to svátky,

vždy, když něco potřebuji, tak jsem nejmilejší z lidí,

ženám přednost dávám proto, abych viděl jejich zadky,

mince hodím žebrákovi tehdy, když to každý vidí.

Usmívám se, slušně zdravím, neboť to tak bonton žádá,

přitom jsou mi všichni kolem absolutně ukradení,

vyslechnu si cizí stesky, ač ospalost na mě padá,

s pochopením přikyvuji, žádný zájem v tom však není.

Dobře vnímám módní trendy v společenské konverzaci,

pohorším se nad tím, co je zrovna na listině černé,

názory mám takové jen, které nikdo nevyvrací,

to, co opravdu si myslím, považuji za důvěrné.

Ve většině situací bývám pokryteckým tvorem,

navenek však obdiv budím a jsem mnoha lidem vzorem.

Celé dny nudí se princezna ve věži,

čte si a vyšívá, na harfu hraje.

Jakmile zjistí, že nikdo ji nestřeží,

jde zkoumat běžného života taje.

Z hradních zdí studených utíká v převleku,

svoji ctnost šlechtickou lhostejně riskne.

Celá se chvěje a touží po doteku,

k mládencům z podhradí v krčmě se tiskne.

Víno jí opojně vystoupá do hlavy,

smilníkům prodá se jen za pár zlatek.

Po noci plné té nejpustší zábavy

na hrad pak vrátí se, v duši má zmatek.

Další den srdce jí ztvrdne jak skála

a nechá popravit ty, s nimiž spala.

Nesmíme být sobečtí, máme myslet na jiné,

když se druhým rozdáme, život bude pohádka.

Každý má své mazlíčky, které k sobě přivine...

Já mám trochu zvláštní vkus: chovám mrtvá zvířátka.

Mám jich doma plný dům, navštiv mě a uvidíš,

bude ti to připadat, jak když přijdeš na jatka.

Mrtvý pejsek, mrtvý kůň, mrtvá kočka, mrtvá myš...

Jednu v nich mám jistotu, neutečou za vrátka.

Žiji s nimi jen já sám, návštěvy si nevodím,

od ochránců přírody hrozila by oprátka.

Občas nějaké jídlo jim symbolicky předhodím,

ať si lidé nemyslí, cože jsem to za spratka.

Líbí se mi, že mě doma vlastně nikdo nečeká.

Jednou zkusím pořídit si i mrtvého člověka.

Pistole ostře nabité, život vydaný napospas,

v lese za městem sešli se dva muži kvůli ženě.

Jen jeden z nich ji může mít a druhého si vezme ďas,

a ona bude přihlížet té srdceryvné scéně.

Souboj o její náklonnost podstoupí teď dva přátelé,

kteří se znají od dětství a blízcí si vždy byli.

Dnes proti sobě stanuli, není jim dobře po těle,

v situaci se ocitli, kdy muž po muži střílí.

Jak se to vůbec může stát, že žena muže rozdělí?

Myšlenka trochu šílená bleskne tu podvečerem...

Podívají se do očí a oba naráz vystřelí,

jejich náboje zamíří dost nečekaným směrem.

Sekundantům se naskytne pohled, co hrůzu budí:

krev, která zemi zbarvuje ze dvou ran v dívčí hrudi.

O víkendu sbírám sílu, od pondělí až do pátku

čtu si stovky inzerátů žen, co touží po muži.

V šedi nudných romantiček hledám další psychopatku,

se kterou pak vzájemně se dostaneme pod kůži.

Není nikdy těžké najít dívku s duší rozervanou,

já svoji hru rozehraji, ona přijme pravidla.

Cílem je, aby mi sama, za mou účast předstíranou,

jako důkaz spřízněnosti svoje tělo nabídla.

Posunu ji směrem k jámě, chytím ji v poslední chvíli,

ona vděčně obejme mě, vidí ve mně záchranu.

S pochopením vyslechnu ji, přidám k tomu úsměv milý,

tvářím se, jako že váhám, potom přes noc zůstanu.

Se mnou každá psychopatka všechno hodí za hlavu,

a jen občas přihodí se to, že skončí v ústavu.

Tvá duše spící k vědomí se hlásí,

v ruce mám nůžky, v srdci divný žár.

Stříhám ti, stříhám tvoje krásné vlasy,

zbývá mi minut posledních jen pár.

Zvykla sis, že jsi ideálem krásy,

za chvíli, dívko, změní se ti svět.

Stříhám ti, stříhám tvoje krásné vlasy,

na kterých vždy sis dala záležet.

Vzpomínám přitom na ty krásné časy,

kdy bylas čistá, sladká, nevinná.

Stříhám ti, stříhám tvoje krásné vlasy,

a je to, jak když slunce zhasíná.

Rohypnol záhy účinek svůj ztratí,

ty poznáš, čím se za nevěru platí.

Někdo má štěstí na dobráky, někomu osud nepřeje,

tím, že jsme se my dva seznámili, jsi teď v té druhé skupině.

Egoista jsem bezohledný, co schvátím, to už moje je,

začíná to vždy z mojí strany nenápadně a nevinně.

Protože jsi mě připustila, tak se mě nikdy nezbavíš,

zůstanu uvnitř tvojí duše, přijdu tě trápit ve tvých snech,

napustím jed do tvého srdce a postavím ti v srdci mříž,

a budeš-li se snažit utéct, ucítíš můj dech na zádech.

Mým jevištěm se tvůj svět stane, chci být vším, co tě vyděsí:

kaluží temně rudé krve, co pode dveřmi vytéká,

křikem chudáka nevinného, jehož dav na strom pověsí,

netvorem z tvého podvědomí, stínem mrtvého člověka.

Budeš v mé sbírce exponátem, na který sedá šedý prach,

a v srdci s číslem evidenčním pak dožiješ v mých temnotách.

Se sekyrou, s pilou v ruce odhodlaně kráčí muž,

žárlivost jím prudce zmítá, právě dnes v něm nastal zlom.

Smířlivost a trpělivost po letech mu došly už;

v lese, kam má namířeno, nachází se jeho strom.

Osobně a s velkou péčí zasadil ho před lety,

roky se pak o něj staral, doopravdy rád ho měl.

Větve s něhou prořezával, pečoval mu o květy,

přesto ho strom v jeho očích neustále podváděl.

Ochotně se nastavoval ptákům, hmyzu, zvířatům,

několikrát k vidění byl, jak ho někdo objímá.

Kvůli němu propadal muž hysterickým záchvatům,

nyní zlost ho zaslepila, nic jiného nevnímá.

Klid s dřevěným nevěrníkem těžko někdy nastane,

řešením tak zůstala jen vražda z vášně zklamané.

Číhám na tebe ve stínu, nadržený a hladový,

o vnady se bát nemusíš, ty mě jen těžko vzruší.

Tvé tělo je jen kusovka, módní výrobek řadový,

ať hrají si s ním ostatní, já znásilním ti duši.

Vím, že mi také uvěříš všechny prolhané lichotky,

málo z toho, co slibuji, stane se potom skutkem.

Já do tebe se dostanu, aniž si stáhneš kalhotky,

budu prznit tvé emoce a oplodním tě smutkem.

Jsem usvědčený násilník, mohu ti dodat odkazy

na těch pár holek zničených, které jsem zmermomocnil.

Líbí se mi ten okamžik, kdy konečně jim dochází,

že ač zůstaly netknuté, tak duše jsem se zmocnil.

Každé z těch dívek po čase pak narodí se deprese,

a jako oběť poslušně ukázat mi ji přinese.

Až někdo zmapuje mé vnitřní krajiny,

hlava ho rozbolí, ztratí víru v lidi.

Když to však přežije, sepíše dějiny

chladného netvora, co rád druhé řídí.

V té knize obsáhlé podrobně vylíčí

všechny mé zločiny, které jsem kdy tajil.

Ukáže člověka, co vždycky překřičí

hlas svého svědomí, aby sebe hájil.

Vypadnou tisíce kostlivců ze skříní

těch, kterým zranil jsem duši nebo tělo.

Oběťmi stali se vinní i nevinní,

aniž by srdce mé jakkoliv se chvělo.

Na křtu té knihy rád uvidím se s vámi,

budu tam s úsměvem rozdávat autogramy...

Dneska je volný den, jedeme na popravu,

dík dobrým výsledkům máme to za odměnu,

a je nám lhostejné, zda byl či nebyl v právu

ten, koho popraví, ať muže nebo ženu.

Už se moc těšíme, víme, že vidět chceme,

co všechno možné je dělat na těle lidském.

Nejvíce vzrušení pokaždé prožijeme,

když někdo svíjí se na křesle elektrickém.

Muž s hlavou ve smyčce zoufale sebou hází,

lahůdkou pro oči jsou hlavy na zem spadlé...

A v našich očích snad jediné tomu schází:

nějaký přídavek, tak jako na divadle.

Po pěkném zážitku dobrého něco sníme,

tím, co jsme viděli, doma se pochlubíme.

V předstírání a ve lhaní mám za ta léta dávno cvik,

tuším, proč po pár setkáních cítíš se nepříjemně.

Myslím, že jsi mě prokoukla, já vážně nejsem romantik,

tvá duše je mi lhostejná, chce tě jen zvíře ve mně.

Než si tě moje libido označkuje a pojistí,

nějaký čas to zabere, trpělivý však bývám.

Spokojeně pak zavrčím, až staneš se mou kořistí...

Tím, jaké ty máš pocity, vůbec se nezabývám.

Budu ti stále dokola povídat, jak moc mám tě rád,

dokud mě dole v rozkroku pohlavní touha dusí.

Jakmile cíle dosáhnu, tak přestaneš mě zajímat,

a v seznamu svých trofejí tvé jméno odškrtnu si.

Nevěř mým krásným vyznáním, jsou to jen prázdné fráze,

obvyklý scénář povinný předkopulační fáze.

Už dlouho probouzíš žárlivou náladu,

zvyklá jsi z objetí přejít do objetí.

Nechci tě osobně potrestat za zradu,

tak cíle náhradní padnou za oběti.

Něco ti poradím: šetři si na věnce,

budeš jich za chvíli hodně potřebovat.

Já totiž zastřelím všechny tvé milence,

žádný z nich nestihne přede mnou se schovat.

Nebudu pouštět se do žádných soubojů,

každého potají zasáhne má střela.

Doufám, že budu mít dostatek nábojů,

dobře vím, kolik jsi v posteli jich měla.

Takhle to dopadá, když holka moc zlobí,

celé dny strávíš pak chůzí mezi hroby.

Pokud jde o ženské, tak nemám pochyby,

k přízemním buranům hlásím se hrdě.

Je mi fakt lhostejné, co se jim nelíbí,

kašlu na něžnosti, mám to rád tvrdě.

Miluju na holce, když dělá drahoty,

nerovné přesile ztěžka se brání,

to mi vždy erekce protrhne kalhoty,

odhodím zábrany, vrhnu se na ni.

Hned jak se udělám, otřu si nářadí,

nejlépe s úšklebkem o její prádlo.

Holka mě proklíná, mně to však nevadí,

když mezi nohama už mi to zvadlo.

Těm, které dostanu, pak jenom mávám,

a s chlapy u piva k dobru to dávám.

Umím si získat důvěru tím, že jsem hodný navenek,

dovedu ženám předstírat, že chci navázat vztahy.

Mám v duši kůže vycpané ze všech svých dávných milenek,

psycholog by mě zařadil mezi citové vrahy.

Baví mě tvořit zápletky, na hrany srdce zabušit,

můj vůz na cestě za láskou při jízdě motor vypne.

Nikomu nedám výsadu hranice ega porušit,

nechci nic víc než bydliště pro svoje choutky chlípné.

I ty to jednou pochopíš, ať později anebo dřív,

budeš se cítit zrazená, nevyznáš se v mých krocích.

Plač si nebo mě proklínej, na mě to nemá žádný vliv,

já nemůžu tě pochopit, jsem člověk bez emocí.

Nenápadně ti vytrhnu z tvé hrudi srdce žhavé

a pak ho nechám vyhasnout do noci chladné, tmavé.

Jsem čokl sebestředný, co dělá, co chce, kdy chce,

všechno, co najdu, cpu si do nenasytné tlamy

a neskutečně žárlím na žrádlo v tvojí misce,

ač mám své břicho plné, a co jíš, nechutná mi.

Je jenom málo věcí, po kterých toužím vskrytu,

mé nitro psychopata přetéká lhostejností.

Se všemi bez rozdílu jednám vždy bez soucitu,

jakmile po mém není, přivádí mě to k zlosti.

Ať jakkoliv se cítím, jsem rád, když trpí jiní,

nedopřát úspěch druhým činí mi potěšení.

Vychutnám si, jak pro ně mé mraky slunce stíní,

a jejich pocit štěstí ve zklamání se změní.

Kdykoliv zájem vzbudím v nějaké hloupé huse,

zavrčím a pak drsně do srdce zakousnu se.

Chystáš se vstoupit do země, kam slunce nezasvítí,

vidím v tvých očích zájem, tak chci tě varovat:

jestli se nechceš utopit, drž se dál od mých sítí,

nehledej u mě něžnost, čeká tě pouze chlad.

Mé srdce je jen prázdný sval, na nikom nezávisí,

věř mi, že po mém boku budeš vždy ve stínu.

Nikdy neberu zajatce, nedělám kompromisy

a každá moje láska je místem zločinu.

Všechny tvé krásné představy s mým sobectvím se míjí,

pro romantická gesta se vážně nehodím.

Můj cit je vždycky toxický, jenom tě použiji,

potom tě jako odpad lhostejně odhodím.

Pokud se přesto rozhodneš zahrát si na milence,

budeš jen další položkou v rámci mé evidence.

Pár větami chtěl bych nyní v dopise svém vyjádřit,

lítost nad tím, jak jsme v lásce po třech letech dopadli.

Jednoho dne mezi námi začalo to divně dřít,

všechny květy v našich srdcích vybledly a povadly.

Ačkoliv se odcizujem, dál po sobě toužíme,

rozejít se nedokážem, zlých slůvek však přibývá.

Jak to skloubit dohromady, to bohužel nevíme,

setrvačnost citu trvá, rozkládá nás zaživa.

Otázka mi z toho plyne, jestli dál mám s tebou být...

Já nejsem z těch introvertů, co s tím dlouho zápolí.

Dospěl jsem už k rozhodnutí, které dá mé duši klid,

proto jsme teď na procházce po Prokopském údolí.

Výstižný jsem napsal dopis, musím se sám pochválit,

ten ti lásko přečtu předtím, než tě shodím ze skály.

Čtyři mouchy bez křídel po podlaze běhají,

tak jak měly ve zvyku, pokouší se vzlétnout.

Drobné ručky člověčí na konec hry čekají,

připravené žiletkou hlavičky jim setnout.

Kdopak stojí v pozadí bezcitného násilí?

Honzíček a Ivanka řeší dlouhou chvíli.

Před tím muším masakrem hračky schválně rozbili

a holčičku od vedle pro zábavu bili.

Pár facek by přišlo vhod v rámci dobré výchovy,

zkuste však říct maminkám, jaké děti mají.

"Jsou to naši miláčci", rozhořčeně odpoví,

"roztomilí drobečci, co si pěkně hrají."

Příštímu zlu pomáhá, kdo mu nezabrání,

čtyři mouchy leží tu jako varování.